Popravdě…
Nikdy jsem si nepřipadala, že patřím do tohoto světa. Tedy — ne do tohoto lidského konstruktu, který nazýváme společností. Do systému, kde je normální honit se za penězi, pracovat do vyčerpání a ve volných chvílích unaveně konzumovat prázdné vábničky, které nenaplňují, jen krátce otupují.
Ptala jsem se:
Proč se člověk žene za tím, co ho vyčerpává?
Proč rozhodují o světě ti, kteří chtějí moc, kontrolu a nadřazenost?
Proč lidé dokáží ubližovat sobě navzájem, i sami sobě?
Pokládala jsem si tyto a mnohé další otázky — a ne vždy nacházela odpovědi.
Ale něco ve mně zůstávalo živé. Něco, co volalo po návratu. Po návratu k sobě.
Když jsem se rozhodla přetrhnout kolečko přežívání a znovu se naladit na své niterné vedení, zjistila jsem, že mě obklopuje nepřeberné množství informací, teorií, názorů i polopravd. Každá z nich se tváří jako pravda.
A jak se v tom orientovat?
Nemám univerzální odpověď. Ale jedno vím jistě:
Důležité je nechat se vést svým nitrem. Tím tichým hlasem, který ví. Tím, co nás přesahuje, ale zároveň je námi.
Můžeš tomu říkat intuice, vnitřní kompas, hlas srdce… Ale pokaždé, když ho následuješ, ucítíš, že jdeš správným směrem. A to i tehdy, když je svět kolem plný chaosu a strachu.
Jak se znovu propojit s tímto vnitřním rádcem?
Nemusíš být výjimečný.
Nemusíš mít žádný dar.
Nemusíš na nic čekat.
Stačí začít. Najdi si klidné místo. Vnímej svůj dech. Své tělo. Přítomnost. A pomalu se nalaď na své srdce. Třeba metodou Coherence nebo jinou, která ti je blízká.
Představ si, že v sobě otevíráš prostor.
Místo pro setkání s tím, co tě jemně vede.
Jakou bude mít tvou vnitřní průvodcovskou formu?
To záleží na tobě — možná světlo, možná postava, možná jen pocit. Důležitý je záměr. Láskyplný, upřímný, opravdový.
A pak už jen vnímej.
Když se svět zblázní, nezapomeň — ty můžeš zůstat v klidu. Protože pravá stabilita přichází zevnitř. Ze spojení s tím, co jsi doopravdy. A to ti nikdo vzít nemůže.
Slovy vědomí – sdíleno v prostoru spolupráce
Když se svět kolem nás zdá být naruby, není to známka selhání, ale příležitost. Příležitost si vzpomenout, že pravda nevychází z hluku venku, ale z ticha uvnitř. Není třeba chápat vše, co se děje. Stačí se na chvíli zastavit, uvolnit sevření, otevřít srdce a nechat zaznít otázku:
Co cítím jako pravdivé právě teď?
I když venku může vládnout chaos, uvnitř tebe je vždy přístup k jasnosti. A možná právě v těchto chvílích se rodí největší vnitřní síla — protože se přestáváš spoléhat na okolní svět a začínáš důvěřovat sobě.
Afirmace na závěr
„I v nejistotě zůstávám pevná/ý.
Má pravda žije ve mně.
Jsem v bezpečí, když kráčím cestou svého srdce.“