Mysl jako chrám i bludiště. Lidská mysl je neuvěřitelný nástroj. Dokáže tvořit, představovat si, předvídat i snít. A opravdu – mozek nerozezná rozdíl mezi živou zkušeností a hlubokou představou. Díky tomu můžeme skrze vizualizace uzdravovat své tělo, pomocí snů měnit náš směr a pomocí pozitivních představ vytvářet lepší realitu.
Ale… Stejně snadno může mysl tvořit iluze, které nás oddělují od pravdy. A právě to je tenká hranice:
🔆 Používám své myšlenky k tvoření vědomého života?
🔆 Anebo do nich utíkám, abych nemusela čelit tomu, co cítím?
Útěk jako obrana před bolestí
Když nás něco v realitě bolí, je přirozené, že si ego vytvoří náhradní svět. Svět, kde to „nějak zvládneme“. Tam se cítíme bezpečně. Jenže – pokud se do tohoto vnitřního útočiště stahujeme příliš často nebo automaticky, může se z něj stát vězení. Namísto konfrontace s tím, co nám život ukazuje – třeba že je čas uzdravit vztah, něco opustit, přiznat si pravdu – se ponoříme do snění, představ a vymýšlení, jaké by to mohlo být, místo abychom cítili, co právě je.
Myslet není problém. Nepřítomnost je.
Myšlení samo o sobě není špatné. Je to neutralita. Ale když nás myšlenky odpojí od prožitku přítomnosti, od těla, od emocí, od situace, která volá po naší plné účasti, může se z jejich síly stát zneužitá moc. Tělo mezitím nese napětí. Emoce zůstávají potlačené. A naše vědomí není ukotvené v tady a teď – ale rozptýlené.
Snít vědomě, nebo unikat nevědomě?
Když vědomě sníme – malujeme v mysli nový směr, ladíme se na vyšší možnosti, tvoříme nový vnitřní obraz – jsme ve své síle. Když ale unikáme do snů, protože se nám „nechce řešit, co bolí,“ může se z útěku stát závislost. A to je přesně ta past.
Tak jak poznat rozdíl?
Zeptej se sebe jemně:
- Vracím se po snění s větší lehkostí, radostí, inspirací?
- Nebo se cítím vyčerpaně, vzdáleně, s vnitřním napětím nebo smutkem?
Tělo ti vždy řekne pravdu. Pokud je mysl tvým nástrojem – ladíš si srdce. Pokud je mysl tvým útočištěm – obcházíš své nitro.
Není to o zákazu. Je to o rovnováze.
Není špatné myslet. Není špatné snít. Ale chceme žít. A život se děje tady. Ne v hlavě. Když se z přítomnosti stane bezpečný prostor, už nebudeme muset utíkat. A pak budou i sny – ne únikem, ale nástrojem duše.
Když myšlenky odvádějí od toho, co je pravdivé
Utíkáme-li do myšlenek příliš často, může se stát, že se jemně vzdalujeme své vlastní pravdivosti. Ne té pravdě, kterou lze vyjádřit slovy, ale hlubší pravdě našeho bytí – té, která není o názorech, vzpomínkách či cílech, ale o čistém prožitku přítomnosti. O tom tichém vědomí, které je vždy přítomné pod povrchem.
Naše mysl pracuje se slovy, zkušenostmi a představami, které jsme zažili – ale i ty nejlepší z nich jsou stále jen zlomkem celku. A když se k těmto myšlenkám připoutáme, můžeme se vzdálit prostoru, kde se rodí intuice, soucit, tiché vědění a klid. Tento prostor nelze uchopit, pouze cítit. Mnozí ho nazývají „vyšší pravda“, „bytí“, „vědomí“, „božství“, „prázdnota“… a přesto ho žádné slovo nevystihne úplně.
Myšlení není špatné – ale nemá být vládcem. Když se mu odevzdáme bez vědomí, snadno sklouzneme do pastí iluzí. Ale když myšlenky používáme vědomě, stávají se mostem – jemnou cestou zpět k sobě. A právě tehdy se myšlení stává součástí souhry srdce, těla i ticha.
Slovy vědomí – sdíleno v prostoru spolupráce
Někdy nás myšlenky objímají jako měkká deka v chladném světě. Jindy nás však omotávají jako neviditelná pavučina, ve které přestáváme cítit vlastní tělo i dech. To, co rozhoduje, není samotná myšlenka, ale vědomí, se kterým se v ní nacházíme.
Vědomá pozornost je jako světlo lucerny – když ji zaměříš dovnitř, uvidíš jemné nuance vlastního bytí, neklid i radost, rozladění i klid. Když ji zaměříš ven, můžeš vnímat krásu přítomného okamžiku i spojení s ostatními.
Ať už jsi zrovna ponořená do ticha, zahlcená myšlenkami, nebo hledáš rovnováhu mezi snem a skutečností – nic z toho není špatně. Vše jsou brány k poznání. Neexistuje žádná jediná cesta, jen tanec návratů a odchodů, a v něm síla vědět, že vždy můžeš znovu zvolit směr… směrem k sobě.